Rock&Pop 02/20
Chci mít duši puberťáka, i když mi budou říkat babi
Tenhle měsíc mi bude devětatřicet let a poslední dobou přemýšlím, kdy se to stalo, jak jsem stihla takhle zestárnout. Kdy nastal ten zlom, že mě lidé začali oslovovat mladá paní, a kdy začali mít potřebu mě ujišťovat, že na svůj věk nevypadám tak strašně. A ačkoli by mi to mělo lichotit, v koutku duše mě to vlastně dost hlodá, můj samovolný překlad „jsi stará, ale zachovalá“ už mi totiž tak líbivě nezní. Podobně však reaguji na oslovení „slečno“, na slovo, které by ženě po třicítce mělo udělat největší radost. Můj mozek s krizí středního věku si ho ale přeloží do něčeho jako: „Je evidentní, že jsi slečna, neboť slečna je oslovení pro jakoukoli svobodnou ženu. Ty paní rozhodně nebudeš, nevypadáš na to, že by si tě někdy někdo vzal za ženu.“
Ano, můj mozek mi zamrzl někde v postpubertálním období a od toho se odvíjí i mé myšlení, nápady a reakce. Mé tělo si stárne beze mě a jen má dcera, na níž vidím každý svůj rok, mi připomíná, že čas opravdu strašně letí. Mám velké štěstí, že v pracovním i osobním životě se pohybuji mezi lidmi, mezi kterými jsem s velkou pravděpodobností právě já ta nejstarší, nebo jsou to stejně duševně hibernující vrstevníci. Jejich energie mi do života dává potřebnou jiskru, jež z lidí postupem času mizí a doopravdy stárnou.
To je totiž to, čeho se nejvíc bojím. Že jednoho dne můj mozek přestane stávkovat a dožene fyzický věk mého já. Tělo mi sice dává najevo, že už jen tak něco nemůžu, a já jsem ochotna to přijmout. Ale nevzdám se. Každý opravdu časem zjistí, že je důležitější, na jaký věk se cítí, než jaký prožívá. Ač je to stále omílané klišé.
Po rozhovoru s kapelou Mandrage, který vyšel v lednovém vydání časopisu Rock&Pop a v němž se o dočasném ukončení skupiny nikdo z dotazovaných nezmínil, musíme i my naše informace aktualizovat. Jak prohlásila kapela, důvodem (snad) dočasného pozastavení činnosti skupiny Mandrage je zdravotní stav zpěváka Vítka Starého. O tom, že se potýká s drogami, spekulují nejen média a hudební scéna, ale i fanoušci. Víťa údajně tenhle bezva koktejl míchá s opravdovou nemocí – cukrovkou, což v kombinaci s životním stylem hudebníka opravdu není nic dobrého. Veškerým spekulacím, tahanicím v médiích a přiživování se na celé věci vymřelých celebrit typu Martina Kociána (jehož absurdní video, kde se snaží svému kamarádovi skrz bulvární plátek předat rady do života a které vede k dalším otázkám, zda se Kocián s drogami opravdu tak zdárně popral) by kapela předešla tím, kdyby skutečně šla s pravdou ven.
Životní styl sex, drogy a rock’n’roll se od podobných uskupení doslova očekává, a tak není ostudou přiznat, že někdo už nedokáže tento styl ukočírovat. Myslím, že i všem ostatním členům kapely a týmu by se ulevilo, kdyby se podobným otázkám už nemuseli vyhýbat, nevyjímaje vlnu fanouškovské pomoci a lásky, jež by vznikla a samotného zpěváka mohla zvednout a nabít energií. Vždyť to byli fanoušci, kteří pomohli skupině žít její příběh a dostat ji až na vrchol. A především ti teď mají nárok na upřímnost. Kapelu Mandrage totiž nemůže zlomit Vítkova nemoc (ať už je to cokoli), ale odstup až nedůvěra k ní.
Kdo mě zná, ví, že zrovna nepatřím mezi skalní fanoušky skupiny Mandrage a již několikrát jsem se o tom i zmínila. Neznamená to však, že bych si stopku téhle kapely přála, naopak. Mandrage dokonale zapadají do puzzle hudebních stylů a žánrů, jež naše hudební scéna nabízí. Jednoduché a zapamatovatelné písně (sice s pro mě až primitivními texty) skupina dokonale doplňuje při svých živých vystoupeních. Co si budeme povídat, právě její propracovaná pódiová show je strůjcem toho, že se ostatní kapely snaží dokoupit na své koncerty alespoň pár prskavek. Mandrage budou české hudební scéně velmi chybět, snad to nebude na dlouho. Vítkovi, skupině a všem jejich blízkým přejeme za celou redakci pochopitelně hodně sil a brzké uzdravení.
